PR-články.cz

Schody, schody, schody... Všude kolem byly jenom schody a on nevěděl, které z nich si vybrat.
Jeho nervozitu prozrazoval pouze zrychlený dech a téměř nepatrný tik v pravém oku.
Stál sám a díval se na všechny ty schody okolo.
Jak se sem vlastně dostal?
Jeho mozek se horečně snažil vrátit v čase tam, kdy se začal odvíjet příběh, který předcházel jeho současné situaci. Do času, kdy neviděl schody, ale žil a věděl, že chce žít.
Byla hluboká noc a on vrávoral po chodníku, který z jedné strany lemoval vysoký obrubník oddělující jej od parku a z druhé strany zábradlí. Zábradlí, od kterého se tu a tam ve své opilosti odrazil. Z hlavy mu tekla kreva hrozně mu v ní hučelo od okamžiku, kdy se ve ve své zřítil ze schodiště nazat při pokusu opustit hospodu, kde trávil ten večer.
"Zasraný schodiště," blesklo mu hlavou v okamžiku tupého zadunění jeho hlavy o podestu schodiště.
Znovu se vydrápal na schody a vypotácel se ven.
Teď stál na ulici opřen o zábradlí a chystal se přejít silnici. Byl na šrot.
A v tom přijelo a z ničeho nic ho smetlo auto.
Takhle to bylo.
A teď stál v prázdnotě, nicotě vlastního nevědomí, všude kolem sebe viděl schody, desítky a stovky schodů a schodišť, které lemovaly zábradlí.
Hlava mu třeštila, všude kolem ty schody, zábradlí, schody, schodiště, zábradlí...
Rozeběhnul se dopředu a vzal schody ztečí.
Řítil se nahoru a bral schody po dvou. Rukou se odrážel od zábradlí a nemyslel na nic jiného než na tupou bolest v hlavě.
A schodiště rázem skončilo. Jeho ruka hmátla do prázdna, ale už nedokázal zachytit zábradlí a řítil se do hlubiny...